Nejdůležitější vztah vašeho života

Nejdůležitější vztahem v životě je vztah k sobě. Ano, někdo může namítnout, že na prvním místě by měl být vztah s Bohem. Ale pokud nemáte srovnaný vztah k sobě, nedokážete se tímto světlem, které nesete v sobě naplnit, protože jste většinou plni odsuzování se a sebe-trestání, neodpuštění ... A jak moudře říkají Tibeťané, plný šálek nemůžete naplnit.

Kdy a jak vlastně vzniká odpojení se od sebe?

Tento program vzniká už v dětství, kdy jako děti automaticky věříme, že dospělí kolem nás vědí vše nejlépe. A začneme zažívat citové vydírání - nedostaneš mou lásku, dokud nebudeš taková/ý, nebo - vrať se, až budeš zase hodný ... a také srovnávání s druhými - podívej, jak je Pavlík od vedle hodný atd. Dítě udělá pro lásku rodiny cokoliv, je nastavené dostávat lásku, matka a otec jsou pro něho v tuto chvíli Bohem.

Navíc v oblasti plazího mozku máme uložené záznamy zkušenosti, že pokud jsme se kdysi dostali mimo kmen či společenství, znamenalo to smrt. Takže i tímto instinktem se dítě řídí, aniž to vědomě ví. Snaží se proto zapadnout do rodiny – kmene, protože ví, že samo by nepřežilo. Tento program je daleko víc aktivní u žen, protože měly úlohu sběraček, udržovaly oheň, staraly se o děti, zatímco muži byli stopaři a lovci, kteří odcházeli obstarat maso a zdroj obživy.

Tak se nám jako dětem začínají tvořit vzorce pro život a my postupně víc a víc věříme, že to, co potřebujeme, přichází z venku, že jsme závislí na vnějších okolnostech.

Toto vše za dob mého dětství pokračovalo školní diktátem. Musíš, musíš, musíš. Naučili nás princip závodění a srovnávání - překonej druhého, buď nejlepší, první může být jen jeden ... Ani nemluvím o tom, že ne každý měl talent na kreslení, sport, matiku nebo češtinu a tehdejší přístup soudružek učitelek byl pro křehkou dětskou psychiku v podstatě decimující.

Dítě, pokud nemá oporu, začíná ztrácet samo sebe a formuje se do podoby konzumenta závislého na pozornosti vnějšího světa, zoufale hledajícího kousek lásky. Kde je pro něj pevná půda pod nohama, bezpečné láskyplné objetí? Kde má hledat, pokud je tato společnost po staletí formována transgeneračně děděnými traumaty?

A takto vzniká trauma, které se uloží hluboko v nás, protože ho vytěsníme, abychom přežili. Dítě by neuneslo takovou bolest. Zapouzdří ji a uloží hluboko. Po období dospívání to pokračuje partnerskými vztahy, kde se už naplno promítají programy potlačení sebe z dětství a začínáme se nevědomky formovat do toho, abychom byli vyhovující pro partnera a okolí, a tak dostali svou dávku lásky.

Všechna tato traumata nás vedou k tomu, že se nedokážeme rozhodovat a jednat autenticky. Bojíme se být sami sebou a to pak vede k různým závislostem – na alkoholu, sexu, drogách, počítači / mobilu atd. Máme strach, že takoví, jací jsme, nejsme dost dobří a nebudeme přijati. A ocitáme se ve zdánlivě začarovaném kruhu závislosti a strachu, dokud nezačneme hledat cestu zpět sami k sobě, k tomu, co potřebujeme, co cítíme, co chceme ... a kdo vlastně jsme.

Doporučuji se podívat na videa a knihy Gábora Maté, který se problematice traumatu věnuje velmi dlouho.

Jaká je z toho cesta ven?

Začít na sobě pracovat. Začít hledat vzorce, dle kterých se rozhodujete. Začít trénovat bdělou pozornost, díky které vidíte souvislosti svých rozhodnutí. Jak vám s tím mohu pomoci při Zvukové lázni? Postupně budeme čistit záznamy z rodových linií, které se vám zapsaly do aury (světelného energetického pole). Na základě těchto záznamů se řídí i vaše myšlení a podle něj pak tvoříte svou realitu.

Skvěle to doplňuje mini konstelace rodiny a předků, kde pracujeme na tom, aby naši rodiče a předci zaujali své místo. Je třeba jim vyjádřit respekt. Vždy, když přijde klient a rozebíráme vztahy v rodině, které jsou někdy opravdu katastrofální, vedu ho k tomu, že je potřeba, aby se dostal alespoň na úroveň respektu a vděčnosti k rodičům a předkům. Nevadí, že zatím nedokáže cítit lásku, ale potřebujeme se dostat minimálně na tuto úroveň, jinak se mu v životě moc neuleví. Toto prostě neobejdete nikudy, je to daný zákon. Ať už naši předkové dělali cokoliv, dělali to nejlepší, co uměli, pro pokračování rodu. Pokud je soudíte, dostanete za úkol prožít to, co oni, abyste pochopili a omluvili se. Takže nesuďte. Časem klient dokáže pochopit vzorce jednání svým předků a dokáže odpustit, a dokonce pocítit lásku, ale to už je jedinečná cesta každého a možnost svobodné volby.

Na Zvukové lázni se setkávám i s klienty po padesátém a šedesátém roku života, kteří říkají, že jim vlastně nikdy nedošlo, na základě čeho v životě jednají a že teprve teď to vidí. Nebo společně znovu otevřeme právě to hluboko uložené trauma, o kterém věděli, nebo ho tušili, a jen si s ním neuměli poradit. Otevření takovýchto záležitostí mnohdy provázejí slzy, někdy se za ně lidé stydí, ale věřte mi, patří to k tomu. Slzy čistí naši duši. Vím o tom se svou citlivostí opravdu svoje. Je úžasné být přítomen tomuto hluboce léčivému okamžiku, někdy hrknou slzy do očí i mě, nebo se mi dojetím sevře hlas.

Tady bych rád zmínil, že věci, které probíráme při terapii, jsou soukromé, mezi mnou a klientem a nikde je neventiluji. Je to prostě etický prvek, patřící k této práci. Pokud chci třeba příkladově něco zmínit, nikdy neuvádím jméno klienta.

Pracujte na svých bolístkách, dokud máte dostatek životní energie. Protože jak bude ubývat vaše životní síla, převáží duševní bolesti a traumata a převezmou nadvládu nad vaším životem. Proto se tolik lidí stává postupem věku zapšklými a zlými, jak je ovládly jejich nezpracované křivdy a vlastní neodpuštění si. Odpusťte si, ať už se stalo cokoliv. "Z hloubi srdce i z hloubi duše si odpouštím." Když dokážete odpustit sami sobě, dokážete odpustit i ostatním.

Práce na sobě má svůj význam v každém věku. Klientům a klientkám říkám, kdy jindy než teď, je čas udělat konečně změny. Chápu, že to není v pozdějším věku jednoduché, že rodina a lidi kolem jsou již na něco zvyklí, ale není na co čekat. Je to váš jedinečný autentický život, vy jste jedinečný živoucí příběh, ŽIVOT sám.

Je také třeba vzít na vědomí, že všichni kolem nás mají svobodnou volbu z našeho života odejít, ať už jen přerušením fyzického kontaktu s námi, smrtí, nebo jiným způsobem. Sami se sebou ale budeme do posledního dechu, tak si to udělejme hezké. Buďme k sobě laskavější. 

Pokud cítíte, že vám mohu se Zvukovou lázní na vaší cestě pomoci, budu moc rád, když se ozvete.  

Za korekturu textu děkuji Magdalena Jirková